Program gladiátorských her
Od roku 42 př. n. l. se staly gladiátorské zápasy součástí veřejných her. Tyto veřejné hry trvaly vždy několik dní a měly přesný denní program:
• Dopoledne
Napřed zápasy divokých zvířat (např. medvěd s býkem nebo nosorožec proti buvolovi, atd.), pak představení s cvičenými zvířaty, hned po něm následoval lov zvířat (venatio) a na závěr souboj člověka se zvířetem (bojovník se zvířetem se označoval slovem bestiarius). Od 3. století se často vypouštěla do arény neškodná zvířata, jako jeleni, mufloni, antilopy, zebry či pštrosi, které mohli lovit i diváci a ponechat si jako kořist jejich maso.
• V poledne
Popravy zločinců a uprchlých otroků, někdy pro odlehčení proložené atletickými závody nebo komickými čísly. Pro odsouzené občany Říma byla určena rychlá smrt mečem, pro cizince a otroky ukřižování, upálení nebo rozsápání divokými zvířaty. Pro zpestření se poprava občas inscenovala jako hra, která znázorňovala známý mýtus končící smrtí hlavního hrdiny. Odsouzenec k smrti se stal v této hře nechtěným hercem.
• Odpoledne
Vrchol celého dne, gladiátorské zápasy.
Jednotlivé části her měly svůj symbolický význam. Dopolední program se zvířaty zosobňoval převahu civilizovaného římského světa nad necivilizovanou a divokou přírodou, polední popravy a odpolední gladiátorské zápasy zase posílily autoritu těch, kteří vládli a ukázaly jejich neomezenou moc nad životem a smrtí. Při gladiátorských zápasech docházelo navíc k jedné mimořádné situaci, kdy se vládce, tedy císař, obracel k divákům a umožnil také jim na malou chvíli rozhodovat o životě a smrti. Stalo se tak ve chvíli, kdy byl jeden z gladiátorů poražen, ale zůstal na živu. O jeho dalším osudu pak rozhodlo publikum.
